Koukla jsem se do své skříně, která kdysi patřila méně nošeným věcem (plesové šaty, lyžařské oblečení, kosmonautická kombinéza z jedné soutěže...), ale teď je plně zabrána mými cajky. Nicméně po nahlédnutí jsem zjistila, že významnou část onoho skromného prostoru zabírají mé ploutve. Nejedny. Vlastně všechny mé krásky, které mapují mou (pod)vodní historii - od malých modrých ploutviček po nejnovější přírůstek ve fromě freečkařských dlouhánů :)
První ploutve toho zažily dost i na souši - byly vystrčeny z auta na parkovišti, zatímco jsem s maskou ležela na zádech a v sedmi letech zarputile tvrdila, že "trénuju" (jako potápěči překlápějící se ze zodiaců).
Žlutí miláčci jsou šnorchlařské. Slouží velmi dobře. Zvládla jsem s nimi hodně - výlety do deseti metrů ke korálům jak "na hubu", tak i dobrodružství s přístrojem.
Jenže čas plyne a člověk se zdokonaluje. Pokrok nezastavíš a proto mám teď dvoje (vlastně troje) ploutve. Červené na couvání, šedé na (budoucí) padání do modrých hlubin, žluté na plácání se u břehu s kamarády. Inspiraci bych si ráda vzala z parafráze své oblíbené seriálové postavy: Člověk se stále mění, což je dobře, jen si musí pamatovat, kým býval. A tak se měním i já a s nostalgií vzpomínám, jak jsem s růžovoučkou maskou, žlutým šnorchlíčkem a modrými ploutvičkami běhala po pláži a řvala "Je tam krab!!!". Moje ploutve nejsou jen kusy hloupého termoplastu - jsou krásnými vzpomínkami zpakovanými do čtyř párů.