Píše se rok 2009 a já se vydávám na rodino-přátelskou dovolenou do Hurghady v Egyptě. Kromě šnorcholvání na pláži (které bylo vlasně vrakové - našla jsem autobaterii, gumy, nakonec i samotné auto, ale třeba i perutýna nebo klauna) mě čekalo i velice příjemné překvapení - naše partie se rozhodla, že vyzkoušíme přístrojové potápění. Já byla potápka vždy, dokonce jsem si chtěla vytvořit láhve z plasových flašek a tak jsem se ihned přidala.
Akce byla na dayboatu, který byl tak trochu přelidněný, ale komu by to vadilo? Dostali jsme krátký briefing, kde jsme se dozvěděli, že na nic nešaháme (a to ani na výstroji), že se budeme potápět na mělkém korálu, držíme se divemastera a že nás čekají dva krátké ponory do maximální hloubky 10ti metrů.
Po chvíli nás do neoprénu, který byl jakýmsi hybridem mezi longem a shortym, hodili na nás hromady olova, žakety s lavemi a hurá do vody! První nádechy z druhého stupně (tzv. automatiky) byly trochu zvláštní, ale po chvilce se staly naprosto přirozenými. Držela jsem svůj octopus (záložní stupeň), jak mi instruktor řekl, ale dimaster tvrdil, že je to zcela zbytčné. A tak jsme dali OK signál a začali se sestupem. Popravdě - byl to asi nejzvláštnější pocit, který jsem kdy měla. mít hlavu pod vodou, klidně dýchat a vědět, že nebudu muset za necelou minutu nahoru. Jen mě něco táhlo dolů. Bylo to ono olovo, které mělo zbránit tomu, abych se nemohla zanořit vůbec. Můj divemaster mi však kompenzátor vztlaku (žaket) nepřifoukl a tak jsem na nem visela jak kémen na provázku. Ale ani zadýchání z neustálého kopání (protože být kámen bylo dost nepříjemné) mi nezkazilo náladu a kochala jsem se perutýny, murénami a stonefish, které s mou dioptrií opravdu vypadali jako šutr. Pod vodou jsme si i zatančili. Mě samozřejmě nenapadlo nic lepšího, než se rozesmát a následně pozorovat automatiku přede mnou. Dobře, na tohle ná nepřipravili a tak tu najednou byl potápěč v panice. Naštěstí jsem si nacpala automatiku zpátky, profoulka a bylo mi zase dobře. :)
Pak nás na chvíli vytáhli z vody, my se napili a znovu se vystrojili. Plavali jsme a tentokrát jsme se dostali do deseti metrů. Dobře jsme si pamatovala že máme udělat hluboký nádech a hluboký výdech. Tak... Hluboký nádech... Hluboký výdech... A hluboké nic. Prostě nic. Nevím, kde se stala chyba ale automatika, anglicky "demand valve" opravdu mým potřebám nevyhovoval. Divemaster si stále myslel že mám vodu v puse, což me polehku uráželo - to jsem dokázala vyřešit i tehdy. Naštěstí se mi povedlo ze vzduchové sprchy sebrat trochu vzduchu. A to "naštěstí" platí i pro objem, který jsem nadechla, protože díky octopusu, který samozřejmě skončil někde u nohou, jsem neměla nic, z čeho bych mohla dýchat. Začala jsem kopat a 10 metrů se mi nikdy nezdálo delších. Nahoře jsme automatiky vyměnili a vrátili se dolů a dokonce ponoru se naštěstí už nice nestalo.
