09.10.2015 13:36
Když jsem v roce 2013 dostala možnost letět do Dominikánské republiky, mohla jsem se radostí rozskočit. Popravdě - byl to ráj. Jídlo, pláž, servis... Všechno bylo dokonalé. Jedinou věcí, která mi trochu vadila, byla krátká vzdálenost k "bójkám" a kapitány speedboatů nějací případní plavci dvakrát nezajímali a tak jsem se při šnorchlování cítila trochu nesvá. Avšak v hotelu, kde jsme bydleli, byl obchůdek s vodními sporty a samozřejmě nabízeli potápění. Jak bych jen mohla odolat? a tak jsme prvně zkusila ponor zdarma v hotelovém bazénu.
Stejně jako minule jsem však chtěla udělat ponor i na otevřené vodě. Ale chtěla jsem strávit čas i se svojí rodinou. A tak jsme v mezičase vyrazili na "Jeep safari" a také (což mi udělalo největší radost) jsme se jeli potápět. Měli jsme sebou i začátečníky, kterým to moc nešlo, ale já se... No tak trochu uvolnila, byla jsem "free"
Pak přišel čas, abych si po dlouhé době zase nasadila kompenzátor vztlaku. Cestou na bázi (která speedboatem zabrala asi tak 10 minut) jsem se s instruktorem bavila o potápění v Egyptě. Když jsme dorazili byla jsem mile překvapená - v ceně nebyl jen 40 minutový ponor, ale i bazénová lekce! Učila jsem se sundat a nasadit masku, najít ztracený regulátor a práci s octopusem a inflátorem. V bazénu jsme strávili asi tak půl hodiny.
Následně se naše skupina, složená z jednoho buddy teamu, jednoho OWD studenta a dvou potápěčů na zkoušku, nalodila a po třiceti minutách jsme dorazili na místo určení. Jediný úkol buddy teamu byl aby zůstali na dohled instruktorovi. Pro nás měl trochu odlišné instrukce - o studentovi řekl, že je to více méně samostatný potápěč (ale přesto potřebuje buddyho, ne?) a tak měl zůstat poblíž. Pro mě měl prakticky to stejné, protože "já to přece umím" a on že se bude starat o toho naprostého nováčka.
Skočili jsme do vody a zahájili sestup po kotevním laně. Nebylo to až tak jednoduché, jak jsem si myslela, ale i přes to můj první řízený sestup dopadl vcelku dobře. Ale zůstat u dna v jedné hloubce? Absolutě nemožné! Nafukovala jsem a zas hned vyfukovala svůj jacket. Ale všichni se to musíme někdy naučit, ne? Byla jsem jako jojo. Dva metry tam, dva zpět. Ale užívala jsem si své, nově získané zkušenosti a vědomosí. Pocit naprosté svobody mě neuvěřitelně uspokojil a já byla naprosto šťastná.
Nakonec mi instruktor nabídl, že bych si u nich mohla udělat licenci, ale vzheldem k tomu, že to bylo dva dny před odletem, tak nikdo z nás nechtěl riskovat dekompresní nemoc.
A ještě jedna věc - byla to má první zkušenost se "psi" :)
