Otvírání lahví 2015

29.05.2015 16:58

Dvakrát každý rok se velká část aktivních potápěčů našeho klubu sejde na Leštince. První z oněch příležitostí je naše otvírání lahví, což v překladu do středočeštiny znamená něco jako otvírání vody nebo sezóny. A proč tomu říkáme zrovna takhle? To je vlastně docela jednoduché. Máme tam takovou hezkou soutěž, kdy je úkolem potápěčů vylovit viné láhve ukryté různě po dně lomu tak, že si na záda hodí láhve s dýchacím médiem, nejčastejí vzduchem (Leštinčiných 25 metrů asi úplně na trimix nebo helitrox není). To ale není jediným lákadlem, které přivábí najednou tolik Direcťáků - je to také potkání kamarádů potápěčů, které jeden už delší dobu neviděl (v mém případě spíš potkání těch pár, co znám a poznání nových :)), večerní grilovačka (která loni byla kulinářskou soutěží) a tak nějak je to vůbec společenská akce.

Brzké vstávání mi vždy bylo proti srsti - ostatně vstávat v 5:40 na "nultou" hodinu ve škole (tedy 7:15) jsem si ani po pěti letech na gymnáziu nezvykla. Nicméně jsem se v 4:45 z postele opravdu vykopala, naskládala jsem zbytek potřebných (a vlastně i hromadu nepotřebných) věcí do baťohu a se spožděním jsem vystřelila na autobus doufajíc, že jsem nevzbudila zbytek rodiny svým zmateným pobíháním po domě. Musím uznat, že takové množství pejskařů jsem v sobotu o čtvrt na šest nečekala. Onoho 16. května bylo opravdu krásně sluné ráno a já čekala na autobus. Těšila jsem se, že v autobuse, jako obvykle vytuhnu (ať už jedu na kolikátou chci, povede se to vždy) - po naspání 4,5 hodiny by to neměl být problém. Avašak byl. Asi se o to zapříčinilo natešení. V mém městečku možná před šestou ráno nic neotvírá, ale Brno je přeci jen o chlup větší a šlo sehnat snínadni a svačinu. Bohužel Brno není zas tak velké, aby cesta skrz něj trvala půl hodiny a tím pádem jsem na Direct dorazila dost brzo. Čekání ale příjemně zkrátila kombinace Slunce a koblížků, které čekaly na zbytek expedice - protože co je nejdůležitější? Přece řádná snídaně!

Nasedli jsme do auta a hezky jsme si to namířili na Velkou Bíteš, kde jsme zjistili, že je tam hromada objízdných tras. Tož zpátky a směr Svitavy. Do hry "tref se na Leštinku" se zapojili i naše chytré mobily z čehož každý ukazoval několik cest. Zvolili jsme údajně nejrychlejší, která se ukázala být cestou "horní-dolní". A tak platí ona pravda, že z Brna na Leštinku vede vícero cest než silnic a je jedno, kolikrát tam kdo byl, vždy je odhalena nová. Ve čtvrt na jedenáct jsme ale dokonce dorazili k lomu, kde nás přivítala první část účastníků. Někteří přijeli už v pátek, jiní natrefili na neopravované cesty. Pomalu jsme se vybalili a seskládali si cajky - dole přece čekají lahvinky na nalzení! Navíc - čím dřív tam vlezem, tím líp, protože jich bude víc. Jenže po čtvrtečních Hostěradicích mě ještě stále bolely nohy a obecně jsem nechtěla nic přehánět a tak jsme se s buddym domluvili, že nepůjdeme pod dvanáct, třináct metrů. Opravdu bylo moc hezky a v posledních týdnech nijak škaredě nebylo, takže voda by mohla být přijatelná třeba jako v Hostěradicích. No, nebyla. A tak si všechny tři buddy týmy v mokráčích mohli stěžovat na zimu. Když jsme se tam odvážili všichni, signalizovali jsme si OK a zanořovali jsme se s tím, že sraz je na platech v pěti, kam jsem se ale nedostala. Nelíbilo se mi totiž, jak mi "kope" membrána v regulátoru. Studená voda - ne, že by nefungovala, ale pohodlí to taky zrovna nebylo. Zkusila jsem, jaké to bude hloubš - lepší, ale stejně si občas kopla. A tak jsem se na to "vybodla" s tím, že druhé stupně prohodím a budu mít primár jako záložák. Což bylo fajn, protože octo jel bez problémů. Díky mému menšímu zpoždění se skupinka rozpadla na samostatné dvojičky. S viditelností to bylo jako všude jinde v toto roční období. Nahoře pyl, ale dole mnohem lepší a myslím, že se místy stoupla až k pěti metrům. Půjčili jsme si pořádné světlo a i díky tomu, byl ponor o něco snažší. Zůstávali jsme tedy hlavně v rozmezí 7 až 10 metrů. Před námi se otevřel pohled na podvodní skanzen - hned jsme ho s buddym museli prozkoumat! Baterkou jsem si prosvítila vozíky i důlní domky. Z kamenu trčely krumpáče a zbíječky, což s dráty elektrického vedení krásně doplňovalo pocit, že se člověk vznáší uprostřed funkčního lomu, kde si akorát dali dělníci pauzu. Po prohlídce skanzenu (a marném pártání po flaškách) jsme pokračovali dál, propletli se okolo zatopených stromů a skoro se srazili s nějakým skůtristou. Těch se tu objevilo víc - vedle firma, vyrábějící ony skůtry, měla zrovna předváděcí akci.

S přicházející zimou jsem ukázala buddymu, ať trochu vystoupíme. V pěti metrech jsme zůstali déle, než předepisované tři minuty (ono by to asi nebylo ani zapotřebí, ale zvyk je železná košile, že ano) a po přiblížení k třem metrů, kde byla viditelnost mizerná, jsem čapla buddyho za ruku a pomalu se vynořili. Za 29 minut jsem obeplavali skoro celý (docela malý) lom. Jenže k plošinám na výstup jsme to ještě kus měli a ten zrovna břeh nekopíroval. Ale když jsme v Egyptě zvládli trefit na 150ti metrové pláži auto přesně, zvládnem to i v bílé vodě. No, bez kompasu tu byla mission impossible, takže jsme to asi po třech minutách hádání se ve čtyřech metrech vzdali a vynořili se. Naštěstí, jak jsem psala, Leštinka není zrovna velká a tak už nám zbýval jen kousek. Navíc tam mají takový ponton, kterým se dá dostat na druhý břeh přitahováním se. A tak jsme využili lana a přitáhli se. Popravě mi to přislo dost zábavné a docela jsem litovala, že už jsem u břehu, ale zase mi přišlo blbý se na křídle přitahovat sem a tam. Navíc - po převléknutí do teplého a spořádání vyhlášené gulášovky, bylo slunění mnohem užitečnější činností, minimálně co se tvorby vitamínu D týče.

Letošní náplní odpoledne byl kurz první pomoci. Bylo to dlouhé a náročné, za to si myslím, že jsme se toho hodně přiučili, nebo oživili již zapomenuté vědomosti. V mezičase jsem dosplávala poloneprospanou noc, samozřejmě jak jinak, než na slunku. Večír byl zasvěcen grilování, jezení a povídání o všem možném. Prostě přesně tak, jako když se sejda parta kamarádů. A nechybělo otevření některých z vylovevých lahví.

Druhého rána se dokonce našli odvážlivci, kteří se odhodlali vlézt do vody i v mokrém obleku, já mezi ně však nepatřila, radši jsem si dala čaj, dobře posnídala a sbalila se. Kolem poledne jsme vyrazili domů. Cesta byla trochu ospalá a tak jsme si dělali zastávky na probrání. Kolem druhé jsme byli zpět v Brně. Tak zase někdy, Leštinko! :)