Asi není moc lidí, kteří by nikdy nebyli u moře a nezkusili šnorchlovat. A zanořit. Samozřejmě, že člověk se do nějaké té hloubky zakope a možná si v těch 5ti, maximálně 10ti metrech i pobyde. Ale co to tak posunout o level výš?
Jsem sice přístrojová potápěčka, ale nikdy jsem se nebránila jiným alternativám (popravdě jsem bez OWD ani neměla na výběr) a praktikovala je svým amatérským způsobem. Jenže - nevypadají takoví freediveři neuvěřitelně ladně a klidně? Rozhodně líp než já snažící se marně udržet u dna. Navíc mě ten freediving vždycky tak nějak táhl. Nejen jako "něco nového", ale taky volností, kdy se člověk může prakticky pohybat jak chce, nahoru jít kdykoliv chce a netáhne dalších 10, 15 kilo navíc.
Koncem března se u nás v klubu konala beseda s freedivery Petrem Valou a Vendulou Strachotovou. Oba dosáhli značných úspěchů i na mezinárodních a světových závodech a oba jsou členy (a našimi budoucími instruktory) freediverské školy a klubu Ocean Devils. Účast byla hojná a tak se rovnou pro zájemce našel tremín na "soukromý" bazénový kurz pro Direkťáky. Tak takovou příležitost přece nemůžu propást!
Do kurzu se mi povedlo uvrtat i kamaráda a tak jsem se nemusela strachovat, jakého buddyho seženu. Celý kurz bazénového freedivingu zabral páteční odpoledne a celou sobotu posledního víkendu v dubnu. Prvně jsme si museli sehnat nějaké to vybavení - buď vzít svoje nebo vypůjčit. Potřebovali jsme ploutve (jaké kdo měl, obvykle šnorchlařské, ale objevily se přístrojové a dokonce i jedny freečkařské), neopren, nejlépe 5 mm a masku. Protože jsem věčně zmrzlá, půjčila jsem si neopren 6,5 mm a vzala si i ponožky.
Nakonec nás v kurzu bylo 8 a kromě 4 direkťáků jsme mezi sebou měli jak už potápěče, kteří si chtěli po přestávce vědomosti osvěžit, tak i naprosté začátečníky, kteří s pohybem pod vodou moc zkušeností nemají. Převdláda však skupina nás, přístrojových potápěčů. Hned ze začátku kurzu jsme se podívali na pár motivačních videí a popovídali si o freedivingu - co to freediving je, jaké má disciplíny (protože narozdíl od SCUBA je to sport, ve kterém se hojně soutěží) a co k němu člověk potřebuje. Viděla jsem hromadu fotek a videí freediverů, ale vidět freečkařské ploutve naživo… Ty ploutve jsou opravdu HODNĚ dlouhé a monoploutev je pěkně velká. Pak jsme si zkusili jen tak zadržet dech hezky v sedu. Dala jsem 2 minuty, což se mi na suchu dařilo i dříve, pod vodou to však pro mne byla nedosažitelná hranice. No, uvidíme jak to půjde zítra. A co je alfou a omegou freedivera? Uvolnění a dýchání. Jedno souvisí s druhým a my jsme se to jako budoucí bazénoví freediveři museli naučit. Je důžležité se naprosto zrelaxovat a k tomu dopomáhá i více druhů dýchání, které se v průběhu přípravy na ponor střídají.
Jenže to by nebylo všemu učení konec, aby se u potápění nevyskytla ani trocha fyziologie. Představa, že jako "scubák" mám vystaráno bylo tak trochu mylná. Pravdou je, že nám při naší úrovni asi nehrozí dusíková narkóza ani dekopresní nemoc. To tak těm, co se (podle mě trochu šíleně) vozí na sledech do 200 metrů. Za to jsme se učili, jak vlastně dýcháme a co je důležitější, jak naše tělo raguje na zádrž dechu. Překvapením by třeba mohlo být, že takové to nepříjemné škubání u břicha (kontrakce) jsou vlasně přebytek CO2 a ne nedostatek O2. Na závěr pátečního úvodu jsme si dali trochu stretchingu a hurá domů vyspat se nebo se celou noc šprtat na slíbený hustodémonsky krutopřísný test.
V sobotu jsme jeli do Blanska, protože bazén Za Lužánkami byl obsazen závodícími plavci. Hned zpočátku se hodila věčná vysokoškolská pravda o pravých autoritách, jako jsou kolejbáby či vrátní. Tedy v tomto případě vrátná, která se na nás vrhla jako rozzuřená saň. Ze záhadného důvodu se zklidnila ve chvíli, kdy zjistila, že nemáme bazén pronajatý jen na hodinu nýbrž na dvě. A také, že se chceme rozcvičit před tím, než vlezeme do bazénu. Po heroickém vítězství jsme se všichni sešli před bazénem, zase jsme si zastretchovali a čekalo nás první nakouknutí pod hladinu. Píšu nakouknutí, ale vzhedem k tomu, že se jednalo o statickou apnoe (tedy potápěč leží na hladině, nic nedělá a "jen" drží dech) tak k tomu koukání moc nedocházelo. Právě kvůli statice jsme ani moc nesnídali, aby nám nebylo těžko. Freediveři obecně mají speciální jídelníček. První, kdo se pustil do statiky byl Petr aby nám ukázal, jak na to.
Následně už stačilo se dostat do neoprenů a v buddy týmech hup do vody! V našem buddy týmu jsem byla na řadě jako první, právě kvůli mé zrmzlosti. Ale díky teplotě bazénu a ponožákm mi bylo fajn. Šli jsme na "třetí dobrou" tedy dva zahřívací a třetí měřený pokus. Buddy se musí o "závodníka" po celou dobu starat. Říkat mu, co má dělat (což za nás jako začátečníky dělali Vendy a Petr), kontrolovat ho po dobu ponoru a pomoct mu, když potřebuje. První ponor, druhý… Třetí byl trochu boj. Kolem mě se rozvířila voda a já se hned z myšenkového vakua dostala do proudu myšlenek. Naštěstí jsem se znovu uklidnila. Po chvíli a pár kontrolách jsem se svalila do klubíčka u okraje bazénu a po urputném souboji s hlavou a kontrakcemi jsem vystrčila hlavu z vody po (pro mne neuvěřitelných) dvou minutách a třiceti sekundách. Pak to samé zvládl můj buddy, který to protáhl ještě o 10 vteřin déle. Nikomu neutekl z pozornosti náš kolega, který ležel a ležel. Nakonec ležel, tentokrát opravdu neuvěřitelné, 4:40!
Krásně zrelaxovaní a vydýchaní jsme si vyvážili opasky se zátěží (mě tedy u boku nechtěl sedět ani za nic) a dostali jsme lekci plavání. Petr se na každého z nás podíval a pak mu poradil, co by měl dotyčný vylepšit. Když jsem se vynořila já a uslyšla, že jsem "tradiční scubák", nevěděla jsem, jestli to nemám brát spíše jako kompliment - posledních 6 měsíců jsem na pořádném kopu makala! Pak se mi (alespoň částečně) povedlo zlozvyk odstranit. Tak to proběhlo ještě dvakrát. Naše dvě hodiny uplynuly jako voda a my vyrazili na oběd. Musím se přiznat, že i přes lekci dobrého jídla pro freečkaře, jsem se nadlábla panenkou. A protože se nám na zahrádce v téměř letním dnu líbilo, rozhodli jsme se, že další část teorie uděláme zde. Naučili jsme se vyrovnávat a dozvěděli jsme se něco dalšího o bezpečném potápění na nádech.
Čekala nás poslední lekce v bazénu, tentokrát hodinová. Navlékli jsme se do neoprenů, sundali 1,5 kilo z opasků a učili se, jak pomoci freediverovi v nesnázích. A samozřejmě nesměl chybět praktický nácvik! Když jsme uspokojivě zvládli tuto část, vrhli jsme se na zanořování, které nám názorně předvedla Vendy. Přišly na řadu naše pokusy, kdy člověk musel dávat důraz na nezaklánění hlavy, správný kop, pozici těla i otočku. Nakonec to není nic zas tak jednoduchého, ale když se to jen z části povede… Ten pocit ze simulace celého ponoru rozhodně stojí za to! Následně jsem si zkusila ony pořádné ploutve, jejichž délce jsem ještě stále nemohla uvěřit. Zanoření trvalo déle, ale pak ta úžasná síla, kterou mají - za jeden kop jsem se dostala neuvěřitelně daleko. A k tomu skoro bez námahy!
Když jsme naposledy vylezli z bazénu, schovali cajky a došli do protější klubovny, bylo už pozdní odpoledne. Krátce jsme si zrekapitulovali co jsme se naučili a dostali jsme onen krutopřísný test. Který vlastně vůbec krutopřísný nebyl a kdo dával pozor, tak ho určitě udělal v povoleném rozmezí chyb, protože některé otázky asi nikdo úplně dobře nepochopil. Očividně jsme dávali pozor všichni a všem se nám povedlo nechat hlavu pod vodou déle, než dvě minuty. Hurá, jsou z nás bazénoví freediveři!
Kromě skvělého pocitu, že jsme to zvládli jsme dostali i hezkou pálenou píšťalku s logem Ocean Devils a nabídku pokračovat a doplnit si kurz o rozšíření "na hloubky" tedy o disciplánu známou jako konstantní váha. A to se nedá odmítnout! O tom však zase příště. :)
Pokračování o dokončení kurzu zde
