Ne, neznamená to, že bych nestíhala autobus nebo jít na pivo a tak jsem vynechala "tři v pěti". Znamená to, že ne vždy nám musí jít vše dle plánu…
Bylo jedno krásné čtvrteční odpoledne, já zase bez semináře a to automaticky znamená, že v plánu je nasadit ploutve, masku a křídlo (nebo žaket, podle toho, co je na půjčení). Navíc jsme se s buddym spolu nepotápěli už přes dva měsíce - to musíme dohnat! A ikdyž ráno pršelo, do odpoledne se rozplynuly mraky a s nimi i mé obavy z počasí.
Okolo půl jedné jsem dorazila do klubu, hodila do auta předem nachystané cajky a flašku a o půl hodiny pozdjěi jsme vyrazili. Směr? Hostěradice! Po cestě jsme si s buddym povídali nejen o tom, co se za tu dobu stalo, ale i o ponoru - po půl roce to bude naše první sladká společná voda. A taky o trochu o "advanci", který průběžně děláme.
Když jsme do Hostěradic dorazili, naznala jsem, že lom sice vypadá krásně, ale má jednu nehezkou chybu. Opravdu dlouhou cestu dolů. nachystali jsme věci a při tom jsem začala litovat, že jsem se napůl navlíkla do neoprenu, protože to byl už opravdový letní den. Svítilo slunce, bylo teplo (22°C) a mě v botech, ponožkách a 6,5 mm neoprenu opavdu začínalo být vedro na nohy. S buddym jsme se navlékli do kompenzátorů vztlaku a vyrazili k vodě a já se nemohla dočkat, až namočím nohy alespoň do výšky bot.
Ponor začal normálně, drželi jsme skupinu o dvou buddy týmech a sestupovali v lomu. Viditelnost u dna byla značně lepčí než u hladiny a pohybovala se okolo čtyř metrů. V čele plula instruktorka a, jak už bývá zvykem, kontrolovala chuchvalec potápěčů za sebou. Lom byl docela hezký, ale slibovaných ryb moc nebylo. Tak jsem ve dvanácti metrech viděla šnorchl, plechovku a strom omotaný lanky od udic, že vypadal jako vánoční stromeček. Asi po dvaceti minutách zavelela instruktorka k otočce a podél dna (na kterém byla vtipně umístěná rybářská židlička) jsme i o kousek vystoupali.
No já o trochu větší, než bych měla a protože jsem chtěla šetřit vzduchem, tak mě nenapadlo nic lepšího, než vydechnout a o potřebný metr, dva se zakopat. Jenže co se nestalo - dostala jsem křeč. Fajn, to se rozcvičí. Sice je to hýžď, ale to se poddá. Ale potřebovala jsem ťápnut po buddym, než udělá tempo a ztratí se mi v oněch 4 metrech. Máchni, to pak rozcvičíš. Tak jsem máchla. Křeč na hýždi povolila, za to jsem dostala ještě horší v lýtku. Buddy se otočil a asi si myslel, že do mne jen kop a chystal se otočit. Tak to teda ne! Následovalo další tempo, které mělo za výsledek tu samou, velmi bolestivou, křeč i v druhém lýtku. V tu samou chvili jsem bolestí povolila regulátor a ten začal odlpouvat. A už jsme zmínila, že mi konstantně teče do masky? Hned jsem popadla ragulátor, z oka se mi vyplavila čočka, já ji vyfoukla i se zbytkem vody z masky a pokusila se trochu rozcvičit alespoň jednu nohu. Což se mi nepovedlo a křeče hryzaly čím dál víc. Kašlu na to - zaznačila jsem buddymu konec ponoru a že jdu nahoru. A právě teď se projevilo to trochu přefouknuté křídlo, které ihned, se změnou polohy z vodorovné na svisou a menším výstupem, zafungovalo líp než než raketový pohon. Občas se můj počítat vzteká, že s výsupem moc spěchám, obvykle v posledních dvou, dvou a půl metrech, kdy se mi na to opravdu soustředit nechce. Ale tohle bylo poprvé, co jsem ho slyšela pípat. 28 metrů za minutu. Pamatovala jsem si výcvik a tak první, co mě napadlo bylo vydechovat a ohnat se po inflátoru. Po třech metrech se mi povedlo trochu zpomalit a výstup řídit. Křeče byly stále stejně nepříjemné a tak jsem poslední tři metry odflákla.
Konečně na hladině jsem nafoukla křídlo a začala protahovat nohy, které mě bolely až do neděle. Po chvilce se vynořil i buddy. Myslím, že víc ráda, že ho vidím, jsem být nemohla. Křeče sice úplně nepustily, ale bylo potřeba dostat se na druhou stranu. Ano - dál od vstupu už jsem se asi vynořit nemohla. Nicméně povrchových (a neuvěřitelných) 18°C bylo, narozdíl od spodních 8mi, velice příjemných a tak jsem si stáhla masku i haubnu lehla si na záda a při opalování si obličeje jsme se s buddym vydali na cestu zpět přes lom.
Po návratu na souš jsme asi tak ještě čtvrt hodinky čekali na zbytek skupinky, pak jsme si řekli co se stalo a počkali i na potápěče v sucháčích, případně ty s dvojčaty.
Vím, že se mi povedlo udělat hromadu chyb - zbytečně jsem se snažila zakopat, ikdyž jsem cítila napětí v noze a to ve studené vodě nehledě na únavu. Prostě hromada maličkostí, které se spojili v problém. Na druhou stranu - nebylo to nijak hluboko a rozhodně je to dobrá zkušenost do budoucna. A taky už vím, že mi za to ten jeden litr z flašky nestojí :)
