Dlouhých čtrnáct

Bazénový kurz freedivingu (článek zde) mám už nějaký ten pátek za sebou a teď bylo už na čase si jej rozšířit do plné "jedničky" i o hloubky u Ocean Devils Clubu. V Turecku jsem se dostala skoro do dvanácti metrů, bez lana jen s buddym na hladině. Čtrnáct metrů bude brnkačka, ne? Nehledě na to, že má nejlepší statika se teď pohybuje okolo 3,5 minuty…

 

A tak jsem se na Leštinku těšila s tím, že jedničku mám vlastně v kapse. Nikdy by mě nenapadlo, že to nakonec bude takový boj. Boj s mou hloupou hlavou.

Na severozápad jsme vyrazili časně ráno - kolem půl osmé z Brna, což pro mě znamenalo jet autobusem 6:35. Takhle mě týrat o prázdninách! Lidé v hromadné dopravě na mě zírali s podezřením - táhla jsem sebou dvoje ploutve - své skoro metrové Razory a pro kamaráda ještě mé staré šnorchlovací Challange. V neděli 19. července bylo opravdu moc hezky, navigace nás vedla správně, po cestě jsme nafoukli bojky a viděli srnce, který se rozhodl vběhnout do cesty přímo před naším autem (naštstí ale neskončil pod ním). Okolo desáté ráno jsme už byli na místě činu a čekali na ostatní. V mezičase proběhlo měření teploty vody. Na počítači klesla ze 37°C na 20°C a já začala uvažovat, že jsem byla možná až moc hrdinská, když jsem dala přednost pohyblivosti v 3-4 mm obleku s převlekem (která díky převleku zmizela, že ano). Kolem jedenácté jsme už byli nastoupení všichni a mohli jsme začít s krátkým briefingem, který vedla Vendy. Pak streching a hurá do vody. Teda jestli se ty freečkařské neopreny vůbec dají obléknout. Nakonec se tam ale všichni nasoukali a dokonce se mi povedlo (za pomocí instruktorů) opravdu přesvědčit kamaráda, že 6 kg olova je moc, protože toto není bazén.

Nejprve mi ta voda nepřišla tak hrozná, ale hned mi bylo jasné proč - ještě nenatekla. Pak už to tak slavné nebylo, ale vydržet se to dalo. Rozdělili jsme se na čtveřice na dvě bójky, kde nás čeklai naši instruktoři buď Petr Vala nebo Vendula Strachotová. Čekal nás trénink zanořovaní a to dvěma způsoby - free imersion a duckdivem. Pak jsme se měli rozehřát, najít si neutrální hloubku, poviset si a zas jít nahoru. Rozhodla jsem se pro zanoření free imersion. Obvykle nemám problém s pobytem pod vodou jak s přístrojem, tak na nádech. Jenže já nechala otevřené oči a hned po dvou kopech se mi v hlavě rozjelo: 'Kde jsem? Co tu vlastně vůbec dělám? Tady je zima. A tlak. To je nepříjemný. Tak se podívám kde jsem.' Nečekala jsem, že první psychický problém u mě nastane v 2,7 metrech. Nicméně pohled na počítač mě uklidnil - na něj jsem viděla líp než na lano. Moje neutrální hloubka byla 7,3 metrů, kam jsem se nakonec dostala. Jenže ta zima. Krásně mě kopla kontrakce ze zimy. Brrr… Tady nezůstanu. Rozhodla jsem se vyjet nahoru, ale asi ve dvou metrech mě Petr zastavil a byl to dobrý nápad. Nebyla tam ani taková zima a tak se mi relaxovalo mnohem lépe. Měli jsme tyto uvolňovačky zvládnout tři, ale já už se klepala zimou, takže padlo rozhodnutí, že můžu jít dolů splnit limit kdykoliv a nebo ho udělat až v odpoledním bloku. Uvolňovačky jsem nakonec zvládla dvě a kdyžý jsem šla dolů po třetí, bylo mi docela fajn. Až na tu zimu. Zaklonila jsem se a viděla, že už jsem docela hluboko a plato se zdálo být kousek. Teď a nebo nikdy! Dvakrát jsme máchla obřími ploutviskami. 'Tady je ještě větší zima a maska se mi lepí na obličej… Kontrakce! Já chci nahoru!' Takže následovala otočka a další dva zběsilé kopy. Naštěstí se mi ale rozsvítilo, že když vydržím pod vodou 3 minuty, tak tady tato půlminutka asi není nic hrozného. A na kopání bránice jsem přece zvyklá. A tak jsem se uvolnila. Kopala jsem tak, jak mi to bylo příjemné a cestu na horu jsem si užila. A pak jsem Petrovi z vody utekla.

Petr a Vendy, naši skvělí instruktoři

Na souši bylo super - teplota kolem 35°C, sluníčko a horda otravného hmyzu. Výběr věcí k obědu naprosto splňoval freediverskou dietu a tak jsem pokračovala ve "zdravé stravě" z celého týdne gulášovkou a masem na hořčici s hrankolkama. Slunění na dece bylo taky velmi příjemné a tak nás do vody vyhnala až krátká přeháňka. V druhém bloku čekala čtrnáctka ty znás, kteří ji ještě nedosáhli. Já tam dolů naštěstí už nemusela, opravdu jsem v té zimě a tmě bojovala sama se sebou. Ale hrála jsem si a zjistila, že potopit se se zavřenýma očima je mnohem jednodušší do chvíle, než se mi začne lepit maska na obličej, což je asi devět, deset metrů. Jak na ni vyzrát budu muset ještě vymyslet. Čekala nás ale ještě jedna důležitá dovednost k naučení a to záchrana "blacknutého" potápěče z hloubky mezi 8 a 10 metry. Pamatovala jsem si, jak odtáhnout potápeče k pevnému bodu a jak ho uchopit pod vodou nám Petr s Vendy ukázali. Díky viditelnosti až na potřetí. Tak na to! Petr se zanořil, já se řádně nadechla a šlo se na to. Musím říct, že jsem si své "záchrané" ponory užila víc, než ty hloubkové - já prostě potřebuju rozptýlení od samotného potápění. Nakonec jsem ty ponory musela udělat tři nebo čtyři, abych byla schopná případného nešťastníka chytnout, vyplout s ním na hladinu, aniž bych mu strhla masku a zároveň ho položila a nakonec podchytila. Druhý blok jsme zakončili správným vytažením plata. Docela makačka. A co teď? Teď to, na co jsem se těšila nejvíc - skanzen! Napoprvé mě zase zradila hlava, ale pak už krása. Zase to byl jiný pohled na věc. Důlní vozíky, zbíječky… Zase jsem si ho moc užila. Jak stojí v reklamě na Kofolu - když miluješ, není co řešit.

Dvě nově licencované potápky - jedna jedničkářka, druhá instruktorka :)

 

Onu neděli nás zvládlo dokončit kurz pět. Ti, kterým tolik nepřálo štěstí, mají rok na to, aby se pokusili "spadnout" do zelených/modrých hlubin ještě v rámci jednoho kurzu. Ale my, jedničkáři, jsme nebyli jediní, kteří si vezli domů hotovou licenci. Protože Vendy se tam stala novou instroktorkou Pure Apnea. Ještě jednou gratuluju a brzy naviděnou na nekterém z bazénu, závodů a případně i některém z pokročilých kurzů! :)