Freedivové Turecko (první část)

Červenec je období dovolených. A tak jsem se s mamkou vypravila do Turecka. Popravdě - na to, že jsem nečekala žádné potápěčské zázraky to byl jeden velký neuvěřitelný zážitek. Od potápění v "Phosphorus cave" po freediving s karetami, jaké jsem v životě neviděla. 

 

Ale začnu od začátku. A to balením. Respektive balením mých, tehdy prakticky nových, freedivových Razorů. Údajně cestování s němi by neměl být žádný problém. Prý je stačí dát dohromady potravinářskou fólií a je to. Nicméně jsem byla v nervech až do odletu, kdy se výpovedi všech mých známých (a také internetu) potvrdily. Hurá do Alanye! Z Brna trochu paradoxně letounem s popiskem "Prague loves you".

Už doma jsem si udělal rešerži pár potápěčských center v okolí, do tří jsem napsala a došly mi dvě odpovědi. Jedna byla dosti nepříjemná s tím, že jestli je teda nějaké to SDI je mezinárodní, tak teda, že bych se potápět mohla (kdybych tam došla jen tak, tak to beru, ale Google neexistuje?) a že si mám udělat něco pořádného jako je PADI (na které mám ze zkušeností smíšené pocity), durhý e-mail říkal, že potápění je bez problémů a odpověděli mi i na ostatní otázky. Proto jsem se rozhodla potápět se s Magicdive Alanya. Domluvila jsem se s nimi, že prvně pojedu na šnorchlařský výlet a případně potom ještě na přístrojařský. 

 

První pátek ráno mě vyzvedl minibus. Sedělo nás v něm více národností, ale Češka jsem tu byla jediná. Aspoň si procvičím angličtinu. Lidé byli sympatičtí a mé zvláštní ploutve přitahovaly pozornost od začátku. Naskočili jsme na dvoupatrovou loď, odrazili od břehu a už jsme obeplouvali maják přístavu. Plavba k prvnímu místu trvala asi půl hodiny a mohli jsme si při ní prohlédnout skoro celý hrad, který na poloostrově leží. Nemilé překvapení bylo, že pití, které mělo být zdarma zdrama nebylo. A já si své flašky vody zapomněla na pokoji. Cena naštěstí nebyla zdrcující, tak jsem to nějak překousla. Co naopak milé bylo, byl personál. Instruktoři i divemasteři byli neuvěřitelně přátelští, ale všichni na mě stále koukali trochu skrz prsty jako na tu šnorchlařku s divnými ploutvemi. Vše se ale začalo měnit, když jsme spustili kotvy. Nejdřív jsem vytáhla neoprén a svou Spheru. "Ta holka asi nakonec bude mít s potápěním něco společného." Následoval opasek. To už se všechny pohledy změnily ve zvědavost, co jim tedy asi předvedu. Naskákali jsme do vody - většinou to byli potápěči na zkoušku, kteří neměli zkušenost ani se šnorchlováním, ale po briefingu a mém prohlášení, že si to určitě užijí (ne, já prostě nemůžu odolat lákání nových lidi k potápění a už vůbec ne v tak milém kolektivu, který mi tu "reklamu" odpustil), měli na tvářích natěšený pohled.

Na severní straně Alanyjského poloostrova se moře docela dost vlnilo (takže jsem byla ráda, že jsem nakonec mamku na výlet nepřemluvila) a správně se na své ponory uvlonit vyžadovalo značnou dávku úslí. Držela jsem se lana naptnutého od zádi k pevné bójce a tak jsem každou chvíli byla buď pod vodou nebo po kolena ve vzduchu. Ale nakonec jsem přišla na frekvenci vln, synchronizovala s ní dýchání a mohla jsem jít na to. Metr pod hladinou jako by žádné vlny ani neexistovaly. Plavala jsem k první skupince potápěčů na zkoušku. Instruktorka jim zrovna ukazovala útesovou rybu, zamávala mi a věnovala se dál svým skoro-kurzistům. Pozorování rybky bylo uchvacující, ale věděla jsem, že musím být opatrná - vždyť porušuju alfu a omegu potápění! Jistě, kdybych chtěla, asi by mi tu někdo z octo dýchnout dal (a nabídky byly), ale to je pak všechno to "muset vydechovat" a podobné. Navíc se do této situace ani dostat nechci. 

 

Ve vodě jsem vydržela dost dlouho na to, aby ona instruktorka vyměnila své PnZ za OWD tým, moře se dost uklidnilo a do vody naskákal zbytek šnorchlařů. Po chvíli poznávání malého útesku pod lodí jsem znovu spatřila mou oblobenou sladěnou Turkyni - růžový šátek, růžový opasek, růžový regulátor a růžová hadice k octu (která se mi mimochodem hrozně líbila) nešli přehlédnout. A na octu byl potápěč. Poprvé (a doufám, že naposledy) jsem viděla, že by tohle bylo zapotřebí při reálném ponoru. Usmála jsem se a zeptala jsem se ho, jestli "ty" "bez vzduchu". Odpověď byl výtrysyk bublin z octopusu a gesto rukama, které by se dalo popsat jako "stane se". Chvíli jsem se motala kolem nich (podotkla jsem někdy, že jsem člověk společenský?) a nakonec trojičce odpovídám "já" taky "nemám vzduch", "končím", jdu "nahoru". Což bylo akorát, protože poté, co vylezli i tito tři, jsme vyráželi na druhé místo. A taky se podával oběd. Mňam. Dobrá, žádnou slávu zase nečekejte, ale špatné to nebylo. Já se ale přecpat nemohla, jestli jsem si chtěla ještě co k čemu zapotápět. A kola se tu na mne taky smála. Ne, až po durhé zastávce! Nedržela jsem celý týden striktní freediverskou dietu a netrápila se tabulkama, abych to teď zabila nějkou Coca-Colou, že ano…

Kromě obědu jsem v poledne korzovala po celé lodi a povídala si snad s každým na lodi. Discover SCUBA diveři mi vyprávěli, jak je to úžasné, instruktoři mluvili o jiných lokalitách a pak přišlo něco, čeho si moc vážím. Dala jsem se do řeči i s majtelem školy/divecentra, zkušeným a velmi příjemným CMAS, SSI a PADI instruktorem, který mi řekl, že tak dobrého "skindivera" ještě neviděl. Poděkovala jsem mu, ale neodpustila jsem si poznámku o freedivingu. 

Na druhé kotviště jsem si už našla buddyho - jednoho z kluků na výpomoc, který měl volno, pokud nemusel zrovna nikoho strojit nebo umývat výstroje. Na severní straně poloostrova bylo moře jako zrcadlo. A prozkoumávání malých tůněk plných života, kam by se s přístrojem jeden snad ani nevešel, bylo okouzlující. Plavat i jen kousek od lodě na moře jsem se ale bála, protože lodě se tu míjí jen na velmi malou vzdálenost. Ale s buddym jsem se nebála zjistit hloubku pod lodí. Jela jsem dolů s neuvěřitelně příjemnými pocity a do písečného dna jsem v necelých 12ti metrech jsem skoro narazila. Tak dostat se do čtrnácti při dokončení freedivera level 1 snad nemůže být problém, ne? O kousek výš jsem potkala znovu zkušební ponory. Polovyděšené pohledy (snad budoucích) potápěčů mě docela pobavily. Vždyť oni jsou v 10ti metrech s přístrojem a jsou rádi, že mají co dýchat, co tady dělá ta holka se široce rozevřeným úsměvem!? Jsou věci, které mě na freedivingu asi nikdy nepřestanou bavit. 

Čas vyhrazený k plácaní ve vodě se už blížil ke konci a nás čekalo obeplutí středověkých doků a Červené věže, jedné z dominant Alanye. Všechno mám sbaleno a tak se vydávám zpět k minibusu. Ale určitě se ještě vrátím - vybavení bylo v dobrém stavu, tak proč si ho nepůjčit a neskočit s ním pod vodu na dobu delší, než jen nějakou tu jednu minutku? O tom však zase někdy příště.