Salem Express byla egyptská loď pravidelné dopravy, ale v noci 17. prosince 1991 se potopila kousek od cílového přístavu v Safaze, když se kapitán poukoušel zkrátit si cestu mimo plánovanou trasu. Oficiální počty mluví o 641 obětech, předpoklady jsou však až dvojnásobné. Toť jsou informace, které nám prozradí wikipedia a další internetové zdroje. Pak je tu ještě jedna věc - je to vrak v relativně malé hloubce a tudíž je i vyhledávanou potápěčskou lokalitou. Shodou okloností tomu nakonec bylo tak, že i naše alamácká výprava jela na “sporný” Salem. A jak to tedy se Salemem a potápěči je?
Salem je totiž ožahavé téma, minimálně v Egyptě. Je tomu necelých 25 let, co se stalo největší egyptské námořní neštěstí. Pro Egypťany je to námořní hřibov a někteří kapitáni tam dokonce odmítají jet. Naopak někteří turisté tlačí na divecentra, aby se tam podívat jeli. Já osobně chtěla radši na Elphistone - vraky mě nikdy nijak netáhly a chtěla jsem vidět korálový útes, kde lze potkat až 7 druhů žraloků. Jenže celý týden v Marse foukal vítr, byly vlny a divemasteři se báli, že by tam byly dost nebezpečné vlny a proudy pro zkušené potápky, na tož pro OWDčka. Proto usoudii, že nás vezmou na Salem Express, který taky nemá být zrovna vhodným pro OWD, ale lepší Salem začínájící těsně pod 10ti metry s klidnou vodou, než Elphistone (on sám o sobě taky není tou nejjednoduší lokalitou) s dalšími nebezpečími aspekty. Musím uznat, že se mi to moc nelíbilo - nemám ráda místa katastrof, vraků jsem se k smrti bála. Navíc jsem musela doma slíbit, že nebude “žádné bezhlavé lezení do hloubek, nedejbože vraků”. Domů jsem se vracela s tím, že to rozhodně nebylo bezhlavé. Na druhou stranu - Salem je vrak končící cca ve 33ti metrech. Co může být lepší pro Advance ve výcviku, který potřebuje udělat hloubku a k tomu si vybrat ještě některou z povinně volitelných odborností? Takže bylo rozhodnuto, jedna z povinně volitelných bude vraková.
Z hotelu jsme odjížděli opravdu brzo ráno - nevím jestli v 5:30 nebo v šest. Nicméně nás čekala cesta do přístavu v Safaze, která trvala hezké tři a půl hodiny. K mému překvapení jsme i přes řidičské zvyky v Egyptě dorazili v celku a naloďovali se. Zjistit, že na palubě mám vše, bylo milé. Tedy po půl hodině zmatečného hledání opasku. Moře bylo jako zrcadlo - za ten týden nevídaný jev, až by jeden řekl, že se na nás staří egyptští bohové usmáli. Allons-y, vrak k prozkoumání čeká!
Při plavbě bylo dokonce i co dělat - koukat na polopotopené vraky u Safagy, hledat korály, opalovat se nebo si porhlížet vojenskou loď, která nás na dvacet minut zastavila. Po cestě jsme dostali podrobný briefing o historii lodi i o ponorech, které následovaly. Nakonec jsme zdárně zakotvili u Salemu, který ležel pod námi v rozmezí dvanácti až třiatřiceti metrů.
Teď nás čekalo to důležité - skočit! Při “vstupu dlouhým krokem” nebo-li “dlouhým pádem” v mém provedení mi luplo v kotníku, ale naštěstí to bylo po dvou minutkách dobré. Když jsme se všichni shromáždili na hladině a bylo na čase začít sestupovat do modré hlubiny. Všichni už byli zanoření, ale já ne a ne jít dolů. Sakra, žaket jsem vyfoukla, ne? No nic, jdu na hezky bezkompromisně a rozhodně ne DIRácky - kašlu na to a zakopu se! Byl to dobrý nápad, protože jsem díky tomu neztratila svou grupu z dohledu a přifařila se dřív, než si všimli mého zmizení. A tak se celá skupinka nakonec dostala k vrchní čísti lodě. Vrak samotný mě uchvátil i děsil. Nemám moc v oblibě místa s ponurou minulostí, na tož ty, ze kterých nepříjemné pocity přímo sálají (třeba tím, že kolem najdete osobní věcí ať už přeživšic, tak obětí). Navíc jsem byla pevně přesvědčená, že vraky nejsou nic pro mne.
Ale to jsem se šeredně mýlila! Za chvíli (a rozhodnutí, že se zde budu chovat s určitým respektem) jsem si začala svůj ponor užívat. Po ktrátkem sestupu jsme se dostali k vyššímu z lodních šroubů, pak se podívali na otevřená zadní vrata lodi a dostali se do nejhlubšího bodu obou ponorů - 25,6 metru. Ve stínu Salemu byly na dně krásně vidět nespuštěné záchrané čluny a logo lodi bylo na trupu stále zřejmé. Strašidelné ale zároveň fascinující. Když jsme pomalu stoupali zpět k levé straně trupu, mohli jsme si všimnout trhliny na přídi, která vznikla ve chvíli, kdy trajekt narazil do útesu. Náraz to musel být silný, protože příď téměř utržená. A teď už na bezpečnostní zastávku. Tradiční tři minuty v pěti. Nejdřív to šlo dobře, ale pak mě napadlo, že by mohlo být fajn mrknout se po buddym. Hm… Kde je? Prostě jsem ho nemohla najít. Pak jsem ho zahlédla nad sebou. Jenže najednou jsem si všimla, že o měnší kousek výš je i divemaster. A že se nějak vzdaluje. Počkat, ne! To já klesám. Devět metrů. To je trochu moc na bezpečnostní zastávku. Nevadí. Takže jsem se vrátila zpět do pěti a zastávku dokončila.
Na povrchu se to hemžilo potápěči předělávajícími své výstroje na plné láhve a tak pár z nás zaujalo plochu na přídi. Dojmy střídaly dojmy, čas pro povrchový interval se rychle blížil ke konci. Přišli guidi, že nám dají briefing pro druhý ponor. Začal první z nich: “Teď mluvím POUZE k advanced skupině! Druhý ponor bude mělčí a podíváme se do vraku. Vstoupíme přes levobok do nákladového prostoru, proplaveme jím k zadním vratům, ty jste viděli otevřené. Pak se ještě podíváme na můstek a do restaurace. Ale jak říkám, jen Advanced.”
Když odešel, začal mluvit náš guide, též instruktor. “No, pro nás to samý.”
V tu chvíli jsem se zastavila - do vraku se mi moc nechtělo. Z venku jo, to je hezký. Ale dovnitř? Navíc - na pět lidí jsme měli jen 2 baterky. Ikdyž guide říkal, že to tam zná, že ji nepotřebuje. Takže to vyšlo na jednu svítilnu do buddy týmu. Ale to se zvládne, ne?
Znovu ve ve výstrojích jsme naskákali do vody a sestoupili do dvanáctimetrové hloubky. Asi po pěti minutách plavání se guide zastavil u malé díry do trupu. Na délku neměla přes dva metry a široká byla asi pětasedmdesát centimetrů. Divemaster se na nás podíval, ukázal “dolů” a “OK” a zapadl do oné díry. Nakoukla jsem dovnitř. Kromě trubky olezlé korálem a guidovy reflexní pásky na masce nebylo vidět nic. Tam přece nevlezu! Buddík se na mne podíval. “OK”? Myslím, že má odpověď byla jásná - ani za nic! Chvíli jsme se tam jen tak vznášeli dohadujíc se zda tam vlézt. Nakonec se i divemaster připojil k přesvědčování a za ruku mě do vraku vzal. První pocit stísněnosti s mantrou “nepanikař” po chvilince vystřídala uvolněnost a zvědavost. proplouvat středem nákladového prostoru bylo nepopsatelné. Mezi poházenými kufry a osobními věcmi pasažérů se dalo najít kupříkladu i auto. Pomalu jsme proplouvali za tyrkysovým oknem v pozadí. Nakonci, kde již bylo vidět i bez baterky jsme s buddym udělali znova dvojici z té trojice uproštřed. No a pro ilustraci tu přidávám nějaké fotky. Ať už normální, nebo umělecké. Jo a nejsme s buddym sehraní?
Hned jak jsme vylezli z vraku jsem se podívala na manometr a co nevídím - 110 barů. Napadlo mě, že jsme asi moc dýchala a doufala, že ostatní budou mít podobně. A měli. Buddík na tom byl o deset barů hůř a to suveréně držel až do bezpečnostní zastávky. Guide vzal naši informaci o stavu zásob vzduchu na vědomí a vedl nás vstříct palubní restauraci. Nutno dodat, že okénka využívaná pro vstup nejsou zrovna ty z největších. V restauraci už bylo vidět více, protože nad námi byly velká, těd již vysklená, okna. Pod námi ležely stoličky a ostatní vybavení jídelny až na stoly, které byly k podlaze na boku ležícího vraku přimontované.
Následně jsme se podívali na jednu z polozakrytých palub, která se stala útočiště mnoha malých perutýnů. Při vyplavávání se mi povedlo zachynout se octo o zábradlí a asi tři kopy jsem se divila, proč se nemůžu dostat dál. Naštěstí jsem neponičila ani korály na umělém útesu ani výstroj. Po cestě ke kapitánskému můstku jsme ještě narazili na murénu a já s buddym jsme zjistili, že nám pomalu ale jistě ubíhají zásoby vzduchu. Na buddyho 50ti barech nám divemaster ukázal, že si ještě prohlídneme onen můstek a vrátíme se na hladinu. Byla jsem mírně nervózní, při padesáti by bylo přece lepší být už venku a ne ve dvaceti metrech. Nakonec se ukázalo, že můstek máme vlastně po cestě, ale i tak se naše zásoby tenčily. Druhou bezpečnostní zastávku jsem se rozhodla, že udělám pořádně, aby tentokrát nedošlo na plácání okolo a padání do hlubin. Místo toho jsem se vždycky jen ohlédla, jestli se kolem mě mihnou černé ploutve s nápisem XL. Na hladině mi zbývalo přibližně 20 barů a překvapivě jsem buddyho někde dohnala, protože měl už jen o pět míň.
Poslední ponor našeho výletu byl ukončen. Pozabírali jsme různá místa na lodi, hlavně žíněnky v přední vrchní paluby a užívali si zpáteční cesty na lodi. Večer jsme oslavili úspěšný týden, druhý den jsme si zabalili suché vybavení a v brzkých ranních hodinách třetího dne nás očekával autobus na letiště. Rychle jsem si ještě koupila sošku bohyně Sechmet a boha Sobeka. Nakonec jsme, i přes patálie s počasím, přistáli v Tuřanech (horzila nám cesta přes Ostravu) a v poledne už byli doma. A zbývá jediná otázka - kam příště? :)
