Jak jsem kdysi slíbila, píšu druhý článek (první naleznete zde) o výletě do Marsy Alam, tentokrát čistě potápěčský. A myslím, že je o čem psát - rozhodně můžu říct, že jsem byla spokojená jak s živočichy, tak s lokacemi. Želvy, perutýni, rejnoci… Nehcybělo skoro nic!
Lov na Dugonga
To byl takový můj osobní cíl. Vysvětlení, co vidím na té obludě je jednoduché - je tak nějak maskotem mé němčinářské třídy. V hodinách němčiny si rozšiřujeme slovní zásobou celoroční soutěží "kdo zná nejvíc slovíček dostane člokoládu." Ne, tak se to nejmenuje, ale princip je jasný. Jednou se tam objevil kapustňák, blízký příbuzný dugongovi. Když bylo poznamenáno, že tohle slovo je k ničemu, dostal milý spolužák za úkol prezentaci. A tak začla třídní zálibla v Rundschwanzseekuh - mořské krávě s kulatým ocasem. No a nebylo by skvělé umět říct německy to, co jste viděli?
Den první, Marsa Asalay
V minutlém článku jsem už podutknula, že vybavení bylo vždy přichystáno a zde (asi 10 minut jízdy jižně od divecentra) jsme to poprvé poznali. A taky jsme ke každému ponoru dostali lávev! Tedy ne tu se vzduchem, ta byla samozřejmá, ale i půllitrovou flaštičku s vodou.
Pondělí bylo prvním dnem, kdy jsme se zanořili. Náš divemaster nám udělal briefing, kde zmínil pořadí buddy teamů, jak se máme v Egyptě pod vodou chovat a jak bude probíhat daný ponor. Většina zátok a lokací, kam nás z divecenta brali, byly rozděleny sever a jih. Co měly lokality společného? Obvykle to, že než se dalo ponořit, tak si člověk trochu zašlapal. Asalay nebyla výjimkou.
Prvně bylo zapotřebí zjistit, jak jsme vyvážení. Já se rozhodla pro 8 kg. Což s ukázalo jako nezanořitelně málo. Nakonec jsem dostala 10, ale stejně jsem to o dva dny pozdějí shodila na děvět a poslední 3 dny se potápěla s kostkou uprostřed zad. Pak jsme konečně mohli pod vodu pořádně. Asalay možná nebyla úplně nejdelší, co se týče chození, ale vynahradila nám to plaváním k útesu. Ten se svažoval opravdu mírně a přibližně polovinu vzdálenosti, kterou jsme uplavali jsme se nedostali pod 8 metrů. Advancům se zdály ponory mělké, ale mě naprosto vyhovovaly - první byl do 16ti, druhý do 17ti metrů. Na to, že má licence mi dává hranici 18 metrů akorát, ne? Samozřejmě, že jsme se i kochali - užili jsme si perutýnů, murény, hejn malých oranžových rybek a krásně barevných korálů. Cestou zpátky jsme si obeplavali jeden malilinkatý "arch". Pak jsme si dali chvilku odpočinek, kdy někteří dokonce vylezli z neoprénů, ale to mě ve větru ani nehlo. Při druhém ponoru jsme zamířili na jih. Zde bylo víc "zákoutí" v hloubce do deseti metrů a pak kousek korálu hloubš. Zatím co cesta tam byla bezproblémová, zpátěční byla na divemastera, zvyklého na teplé vody a ponory kratší než 50 minut, už moc a tak se pomalu ztratil v mléčné vodě u zálivu, z nějž jsme původně vypluli. S buddym zpomalili, zařadili jsme se za instruktorku a doufali, že ona cestu ven zná. Naštěstí znala. Ale naše orientační schopnosti se následně projevili o pár dní později. Divemaster se nám pak hrozně omlouval, že mu byla šílená zima. Ale no tak, 23°C? To není tak hrozné.
Den druhý, Marsa Egla
V Marse Egle jsme hledali Dugongy na písečno-travnaté(řasnaté) ploše. Bohužel se žádný neukázal, ale potkali jsme několik překrásných želv. Pochvilce jsme pokračovali hloubš a viděli jsme docela zajímavé ryby. Po cestě zpátky jsme narazili na malý "arch" s murénou.
Druhý ponor byl odost zajímavější - poprvé bez instruktorky, která s epřidala k Advancům a pak (po bezúspěšném hledání Dugongů) jsme plavali skrz modou hmotu ke vzdálenému archi - 10 metrů nad námi, deset pod námi a já jen doufala, že divemaster ví, kam plave. Krásný zážitek. A pak? Bylo to ještě lepší! Malé hejno barakud, stonefishe, krokodýlí ryby… O moc lepší už to být nemohlo.
Den třetí, N°1
Number one, tomu říkají. A jak se říká, že na to nejlepší, je třeba vydat usilí, tady je to naprostá pravda - než se člověk distal pořádně k moři, musel se brodit ve vodě střídavě po kotníky a po stehna. Nicméně asi po 100 metrech chůze jsme se dostali k místu zanoření. Ponořit se k útesu přímo z jeho vrcholu bylo naprosto něco jiného než se k němu dostat pomocí plavání ze břehu - před námi se otevřel celý reef s rozmanitými druhy korálů i ryb s písčitým dnem asi 30 metrů pod hladinou. Pomalu jsme vyrazili na sever. Viditelnost byla skvělá, všechno super. A jako studenti Advance jsme začínali s hloubkami. Takže ikdyž jsme věšinu doby strávili v rámci svých limitů, v polovině ponoru jsme narazili na arch, který začínal těsně pod 17ti metry. A tak jsme po domluvě s divemasterem (který je zároveň instruktorem) spadli i do 23 metrů. Teď by někteří potápěči mohli říct, že limit na licenci je jen číslo a že záleží na zkušenostech a schopnostech. To je sice pravda, ale já mám ráda věci "předpisově".
Studenti Advanced spolu s jejich úžasnou instruktorkou
Musím ale říct, že to byly pravděpodobně nejhezčí ponory ze břehu. Místy jsme narazili i na studené (a lehce unášející) proudy, ale když jsme se schovali za korály, bylo hned líp. Ponor jsme zakončovali vyplaváním v kaňonu, který končil něčím jako je miniaturní blue hole tak akorát pro dva potápěče, kteří se snaží výlézt z vody. Kaňon byl hodně úzký a museli jsme jeden po druhém. Já se rozhodla využít nově nabité schopnosti plavat "scubáckou žabu", což nebyl nejšťasnější nápad neboť jak jsem zabrala, tak jsem dostala ploutví potápěče přede mnou. A teď (druhá) cesta zpět. Stejně jako při prvním ponoru na této lokalitě jsem se vypravila s první vlnou potápěčské skupiny, v polovině si udělala přestávku a došla s druhou.
Den čtvrtý, Marsa Samadai
Ve čtvrtek jsme měli stejný počet členů jako Advanced skupina - bylo nás pět. A tak šla instruktorka s druhou skupinou aby hezky vyšly buddy týmy. Tentokrát byl velmi těžký briefing - páč pozor, nejprve míříme na sever, pak na jih! Ale to bylo pro Advance, takže my naopak. Auto stálo přímo uprostřed pláže takže to (jako obvykle) bylo všude daleko. Jižní ponor byl hezký, ale nijak výjmečný. Zato na konci druhého to bylo docela okořeněné. Kromě zajímavých útvarů a živočichů se stala menší příhoda. Asi v polovině ponoru jsme si s druhým buddy týmem vyměnili pořadí. O kousek jsme vystoupali a pak se náš guide otočil aby se nás zeptal, kolik máme ještě barů. Jenže jeho klidný pohled se najednou změnil v něco polovyděšeného. Ohlídli jsme se a tam jen modro! Ukázal nám, že máme zůstat na místě. A tak jsme si s buddym prohlíželi barevné korály a roztodivné rybičky. Už mi zbývalo 60 barů, když jsem uviděla divemastera se dvěmi postavami za sebou. Ten následně symbolizoval něco docela zábavného - mě jako divemastera! Tak jsem zatahala buddyo za ploutev, ukázala mu, že vedeme ponor a plavali jsme. Nechtěla jsem udělat stejnou chybu jako divemaster a neztratit zbytek lidí, ale buddy je rychlý plavec a tím pádem mi nezbylo, než jej následovat. Na druhou stranu má skvělé orientační schopnosti. Alespoň podle důkazů - vynořili jsme se přímo uprostřed asi stometrové pláže, přímo u aut.
navigační super-tým
Den pátý byl kapitola sama o sobě - Salem Express. Tak sned se k jeho zveřejnění dostanu dřív, než za dalšího půl roku :)
BONUS:
Jeden z potápěčů měl sebou i GoPro a tak se zde můžete podívat, co z toho vzniklo :)
